Keep flying old bastards !

Keep flying old bastards …

Report  ze Starých kolen od Jirky Trávníčka

Ano, čeká nás to všechny. Na starý kolena už nebudeme tak čilí jako v mládí. Nebudeme moct skákat přes kaluže a možná už taky ani skákat. Co je ale jisté, tak na starý kolena nebudeme moci už ani jezdit na sk8u, a už vůbec né na něm skákat do výšky, natož do dálky. Tohle vše se však událo 23. -24.9. 2017 v Hrádku nad Nisou, kde měli dostaveníčko sk8áci jak z Čech, tak i ze zahraničí. Jak už jsem naznačil, tak toto klání se jmenovalo Starý kolena. Jedná se vlastně o exhibici, která se jela naposledy na Božím Daru v roce 2011. Na startu se sešlo třicet tři závodníků, a i když byla jen jedna kategorie, jak napovídá název závodu, tak někteří jezdci stáli na sk8u po dlouhých třiceti letech. Raději to vezmeme postupně.

Dorazili jsme na místo už o den dříve, ale již ve večerních hodinách. Okolo ohýnku sedělo mnoho postav a za družného hovoru si opékaly buřty. Celou idylku dvanácti měsíčků narušoval pouze osvícený stánek Budvaru, kde byla připravena bečka dobré dvanáctky a nabízela se tak fráze „Berte si co hrdlo ráčí“. Okolo jedenácté hodiny večerní již byla zábava v plném proudu a pomyslných dvanáct měsíčků už osazenstvo svým počtem překročilo nejméně čtyřikrát. To se však nedalo říci o okolní teplotě, která zvesela klesla až na šest stupňů. Naštěstí nad nulou. Zlí jazykové i přes to tvrdili, že se nebude druhý den jezdit na sk8u, ale budeme bruslit na nedalekém zatopeném lomu.  S pokročilejší dobou se postupně dav začal rozcházet a za pokašlávání a kulhání o holích, mířil ke svému ubytování s nejistým pocitem, “Co to tady sakra dělám“.

V sobotu ráno byl nad liduprázdnou chatovou osadou Kristýna mlžný opar, ale to nezabránilo pár jedincům ze sk8ové komunity svlažit svá těla v přilehlém zatopeném lomu. Jak by řekl Franta Kocourek, když tam skočili, „Tak to zasyčelo“. Přípravy na závody byly od sedmé hodiny ranní v plném proudu. Postavil se slalom a namísto kuželek, které znáte z Poličky, byly stylově použity kuželky okolo kterých se kličkovalo ještě před rokem 1989. Jednalo se vlastně pouze o umělohmotné špulky ze společnosti Hedva, na kterých byly dříve navinuty nitě. Pravidla slalomu však byla taky jiná. Nešlo vůbec o to, kdo bude mít lepší čas, ale o to, kdo bude mít mezi první a druhou jízdou menší rozdíl v časech. Tedy jednoduše úkolem je zajet co nejpodobnější časy a to i se započítanými shozenými kužely. Každá jízda byla napínavá, protože ať jeli závodníci rychle nebo pomalu, tak teprve druhé kolo ukázalo, jestli si svoje tempo umí udržet. Na třetím místě skončil Martin Kulhavý s rozdílem 0,047 vteřiny, na druhém místě pak Petr Knobloch o setinu lepším časem 0,037 a na prvním místě Jirka Včelák, který dokázal zajet obě jízdy pouze s rozdílem 0,016 vteřiny. Za Poličku se nejlépe umístil na šestém místě Petr Matouš s rozdílem 0,192 vteřiny a za zmínku stojí i jedenácté místo Renaty Škrabalové s časem 0,436. Po odjetém slalomu a malé přestávce, kdy se prodávaly deky ze zaručeně pravé ovčí vlny a sady hrnců, které vás přežijí, se začalo schylovat k další disciplíně. Jediný kdo byl proti, bylo počasí. Dříve než začalo pršet se na cestě, kde se jel před chvilkou slalom, začala stavět překážka pro skok vysoký. Vysvětlím vám, jak to probíhá. Na takzvané „skočce“, což je sk8ové prkno, které má pevnou desku a moc nezatáčí, tak na takovém prkně se závodník rozjede a pokusí se přeskočit laťku, která je pro první kolo nastavena na třicet centimetrů od země. Po přeskočení laťky dopadá zpět na „skočku“ a musí na ní ujet ještě další čtyři metry, aniž by se dotknul země. Pokud jsou splněny tyto „banální“ kritéria, je pokus platný a závodník postupuje do dalšího kola, kde se laťka zvedá o deset centimetrů. Závodníci mají dva pokusy, ale záleží pouze na nich, jak se domluví před závody. Prvního kola se zúčastnilo třináct skokanů. Ti zkušení skákali startovací výšku s prstem v nose a čekali na vyšší výzvu.

Na jednom výškovém metru již bylo startovní pole poloviční a tuto metu nakonec pokořilo pět nejlepších. Bíločervená laťka se tak zvedla o dalších deset centimetrů. Hned v první pokusu dokázali překonat toto nastavení pouze dva závodníci a ostatní potřebovali ještě další možnost, které ale nevyužili a tak se jim zapsal pouze úspěšný pokus na jednom metru. Ti dva, kteří přeskočili sto deset centimetrů, byli Simon Thiele a Jan Šik. Laťka tak začala za velkého potlesku všech přihlížejících stoupat, do výšky sto dvacet centimetrů. Tuto výzvu překonal však pouze Simon Thiele a stal se tak na Starých kolenou nejvýše skákajícím dědkem. 😉

Mimochodem z českých závodníků vyskočil nejvýše v historii Luděk Váša, který překonal hranici sto šedesát tří centimetrů. Tento počin se mu povedl v rámci výstavy EXPO, kde se konalo první mistrovství světa ve skateboardingu v kanadském Vancouveru a to roku 1986. Poslední sebevražednou akcí, kterou si pořadatelé na závodníky připravili, byl můj oblíbený skok do dálky. Pokusím se opět vysvětlit pravidla, než začneme lítat. Kamikadze závodník se rozjede dostatečnou rychlostí na prkně a připraví se ke skoku. V e správný okamžik se odrazí a letí na druhý sk8board, který je již připraven na doskokové vzdálenosti a opět platí, že na něj musí dopadnout a ujet čtyři metry, aniž by se dotknul země. Ptáte se, kdeže skončil ten první sk8, na kterém přijel závodník k odrazovému místu? Inu, zarazil se o tři metry dlouhý masivní trám, který byl položený přes cestu a určoval odrazovou čáru. Ano, pokud už se závodník rozjede, nezbývá mu nic jiného než prostě skočit. První vzdálenost byla nastavena na jeden metr. Jak bylo vše připraveno, tak se na to počasí už nevydrželo dívat a spustilo svoji mokrou muziku. Všech devět závodníků se však shodlo, že nějaké mokro je už nemůže zastavit. Začal tak pro všechny velmi adrenalinový zážitek. Jeden metr nepřekonal pouze jeden závodník a tak se doskok prodloužil na metr padesát. Po padesáti centimetrech se přidávalo až do vzdálenosti dva a půl metru, kterou ještě překonali čtyři závodníci. Na vzdálenost tři metry se však odvážili pouze tři. Kulturní vložka v podobě odhození odrazového trámu se slovy: „Neblbněte je to už nebezpečný,“ byla okamžitě zrušena a trám byl obecenstvem vrácen na svoje místo. Tři metry se nakonec povedli skočit pouze dvěma šílencům. Jmenovitě to byli Petr Pletánek a za Poličku jezdící Petr Klein. Oba se tak podělili o první místo a se vzájemným pohledem do očí si řekli, že už to raději nebudou pokoušet. Český rekord v této disciplíně drží historicky Petr Houška a to se vzdáleností šest metrů a dvacet centimetrů a to se povedlo v 80. letech. Tímto bylo veškeré klání u konce. Nejen proto, že pro tento den byl příděl závodů vyčerpán, ale také druhý den počasí trvalo na své mokré variantě a tak se již další slalomy nejely.

Starý kolena byly u konce a další ročník je v nedohlednu. Věřím a určitě nejenom já, že nás čeká dříve než za šest let další setkání a jezdci ze staré gardy opět ukáží, jak jim to stále jezdí. Mohli by tak strhnout k podobnému zápolení mladou generaci a třeba se tak dočkáme nových rekordů ve skoku do výšky a do dálky 😉